Probudit Princeznu II

Abyste si nemysleli, že trávím celé dny jenom tím, že se zabývám etickými problémečky a učením... :-P

KAPITOLA DRUHÁ: NO HARD FEELINGS

"Dobrý večer, kriminální policie," ozvalo se tlumeně zpoza dveří. Srdce mi vynechalo několik tepů. Měl jsem za to, že si bude chtít popovídat o bohu, ale kriminálku jsem fakt nečekal. Otevřel jsem dveře jištěné řetězem. "Prosím?"
"Radim Poláček, kriminální policie," opakoval a strčil mi před oči policejní průkaz. Hm. Umím vyčasovat většinu španělských nepravidelných sloves, znám koncovky chemického názvosloví, umím definici geografie zpaměti a kdybych se hodně snažil, vzpomněl bych si alespoň na 15 členských států USA. Ale rozeznat falešný policejní průkaz nesvedu. Takovýhle věci by měli učit děti ve škole! Rozhodnul jsem se, že to risknu. "Máte chvíli čas?" zeptal se mezitím chlápek.
Vždycky mě zajímalo, co by tak policisti řekli na to, kdyby nějaký podezřelý odpověděl: "Ne, nemám čas, nashle," nebo "ne, nemůžete dál, ale díky, že jste se stavil." Místo toho všichni ve filmech policajty klidně pozvou k sobě domů. Odolal jsem nutkání to vyzkoušet, přecejen byl pátek večer a ten chlápek tu klidně mohl zvonit už po několikáté. Navíc je asi fakt od kriminálky a provokovat kriminálku mi nepřišlo dvakrát moudré.
Odhopkal jsem do kuchyně a položil nůž na linku. Vrátil jsem se zpátky ke dveřím, odřetízkoval je a otevřel. "Jistě," odpověděl jsem s poněkud křečovitým úsměvem. Srdce mi bušilo jako o závod, ale snažil jsem se to nedat moc najevo.
Poláček vešel bez toho, že by si zul boty. Známá pracovala jednou dobou na berním úřadě a jednou mi vyprávěla, že si při oficiální návštěvě osobního domu nesmějí zout boty, tím by se sama degradovala ze statutu úřední osoby. Když to tak dělají úředníci z berňáku, je celkem logické, že to budou praktikovat i policisti.
Spolkl jsem žertík na téma "Zujte se, dneska jsem vytíral podlahu" a místo toho jsem ho suše pobídl: "Pojďte dál." Zavedl jsem ho do obýváku k malému konferenčnímu stolku a oba jsme si sedli.
"Nedáte si kafe?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odmítne.
"Ne, díky," odpověděl. Bylo to dobře, protože kafe nepiju, a tudíž tady ani žádné nemám. Mimochodem, zaměstnanci berňáku kafe taky nesmějí přijmout.
"Tak co vás sem přivádí, pane..."
"Poláček."
"... pane Poláček." Tohle je prostě typický. Stejně jako nabušení holohlaví vyhazovači v baru, kteví fi flapou na javyk. Podobně jako tenhle chlap, který je důležitý úřední činitel, svým zjevem, autoritativním chováním a odznakem budí celkem respekt a jmenuje se... Poláček. Komisař Poláček, to zní moc pěkně. Zajímalo by mě, jestli mu na základce přezdívali Koláček.

Sáhl do boční kapsy a vytáhl barevnou fotku. "Znáte tuto slečnu?"
Podíval jsem se a málem jsem dostal infarkt podruhé. Byla to Ona. Moje femme fatale, o které se mi už týden zdá. Překvapeně jsem zamrkal. "Ano, znám ji. Stalo se jí něco?"
"Je v kómatu."
"Cože?" vyhrknul jsem zděšeně.
Komisař Poláček nasadil úřední tón. "Minulý týden byla nalezena svým současným partnerem nedaleko hotelu, ve kterém byli ubytovaní. Živá, ale v hlubokém bezvědomí. Na místě činu jsme nenalezli žádné prokazatelné stopy násilí a nic víc zatím nevíme. Momentálně shromažďujeme všechna dostupná fakta a je příliš brzy dělat nějaké závěry. Koneckonců ani nevíme, jestli se vůbec stal nějaký zločin," dodal trochu omluvně.
Zarazily mě hned tři věci: za prvé co se jí probohy mohlo stát, za druhé co oba dva dělali tady někde v hotelu a za třetí, jestli se kriminální policie zabývá úplně každým případem nevysvětlitelného hlubokého bezvědomí. No, nebylo by to až tak divné. Ten její je u nich v domovině tak trochu velká ryba, takže je možné, že někdo zatahal za pár nitek. Nevěděl jsem jak moc dobré jsou vztahy mezi českou a švédskou policií, ale je možné, že připluli nějací ti kapříci. To by taky vysvětlovalo, proč mě vyhledali až teď.
"Kdy jste ji viděl naposled?" zeptal se mě veřejný činitel Poláček.
"To nevím jistě. Teď to bude asi... 6 let."
"Prý jste si byli velmi blízcí."
"To ano, velmi..." zarazil jsem se. "Kdo vám tohle řekl?"
"Její matka," odpověděl mi klidně. Že mě to nenapadlo. Moje potencionální tchyně. Tím by se vážně leccos vysvětlilo. Vsadím se, že mě ani nemuseli hledat, adresu jim určitě taky prozradila ona, i když jsem si tenhle byt koupil až dlouho po tom, co jsme se s její dcerou rozešli. Ta ženská byla vždycky proklatě dobře informovaná, vůbec jsem netušil, jak to dělá. Měla k dispozici tolik informací, že by klidně mohla začít provozovat svoji vlastní tajnou službu. KGB je proti ní banda amatérů.
"No," odkašlal jsem si. "Ano, byli. Byli jsme spolu od prvního ročníku na střední až do prvního ročníku na vysoké. Zhruba pět let. To je dlouhá doba," dodal jsem nejistě, protože na mě komisař hleděl zkoumavým pohledem. Znervózněl jsem ještě víc.
"Dobře. A od té doby jste ji neviděl?"
"Ne, ani jednou. Jednou jsem jí myslím viděl v novinách po boku jejího... současného partnera."
Zdálo se mi, jako by se komisařovi Poláčkovi trochu zvedly koutky úst do chápavého úsměvu. Ale to mohla být jen moje fantazie.
"Kde jste byl minulý čtvrtek okolo jedné hodiny v noci?"
"Doma. Spal jsem. Do práce vstávám hodně brzo." To byla samozřejmě pravda. "Jsem teď z něčeho podezřelý?"
Komisař se usmál. "Vůbec ne, tohle je jenom standardní postup. Zločin zatím prokázán nebyl, ale nikde není řečeno, že se časem neprokáže." Proti tomu jsem jen těžko mohl něco namítat.
"Tak jo. To bude prozatím všechno," vstal a podal mi ruku. "Už vás nebudu zdržovat. Děkuju za spolupráci a za to, že jste si udělal čas."
"Za málo," potřásli jsme si pravicí. Nekecal, byla to opravdu jenom chvíle. Následoval jsem ho ke dveřím od bytu. "Můžu se zeptat kde leží?"
"Jistě, je u jejího..."- zas ten mírný náznak úsměvu- "... současného partnera. Zřídil jí soukromý nemocniční pokoj. Kontaktujte ho, jestli ji budete chtít navštívit."
Jak jsem říkal, je to velká ryba. Přikývl jsem. "Díky."
Čekal jsem, že si ještě nasadí sluneční brýle a zahlásí něco jako "Dejte vědět, kdybyste plánoval opustit město," ale on prostě kývnul na pozdrav a odešel.
To je teda den!
Vykašlal jsem se na filmy a televizi a šel si rovnou lehnout. Bylo mi jasné, že dneska asi neusnu vůbec. Ležel jsem v posteli a zíral do stropu.
Ve skutečnosti si pamatuju docela přesně, kdy jsme se viděli naposled. Kdybych znal dnešní datum, mohl bych to možná i přepočítat na roky, měsíce a dny.
Být s někým 5 let je celkem dlouho, za tu dobu jsme si samozřejmě prošli několika krizemi, ale nakonec jsme vždycky zůstali spolu. Za pět let člověk toho druhého trochu pozná, ví jak reaguje, dokáže odhadnout, co se mu honí hlavou. Alespoň částečně.
A stejně tak jsem i já jednoho dne poznal, že je něco špatně. Na to jsem koneckonců nemusel být nijak extra všímavý, protože si přestala všímat ona mě. Nevnímala mě. Když jsme byli spolu, byla myšlenkama někde úplně jinde. Viditelně vůči mě ochladla. Jako bych byl nějaký domácí mazlíček, kterého si hrozně přála k narozeninám a který ji za půl roku omrzel.
Snažil jsem se přijít na to, co s ní je, chtěl jsem se ji přimět, aby se mnou mluvila, ale pokaždé bez valného úspěchu. Nakonec jsem to vzdal a doufal, že se tyhle mračna přeženou stejně rychle, jako se objevily.
Pak se jednou učila u nás doma, byli jsme tehdy oba prvním rokem na vysoké škole. Víkendy jsme běžně trávili jednou u jejich rodičů, jednou zase u mých. Naše rodiny spolu krásně vycházely.
Ona byla u mě v pokoji a hypnotizovala svoji učebnici. Já byl v kuchyni a dělal snídani. Doufal jsem, že když ukážu opravdový zájem a péči, prolomím ten její obranný val.
Když se jídlo dělá s láskou a péčí, úplně jinak chutná a stává se z něj mocná zbraň. I když to byly jenom obyčejné extra česnekové topinky. Ale ona je měla ráda, oba jsme je měli rádi. Koneckonců se přece říká, že láska prochází žaludkem.
Posolil jsem poslední topinku, dal ji na talíř a vešel za ní do pokoje. Ležela na posteli s učebnicí v ruce.
"Udělal jsem ti topinky," řekl jsem s nadějí v hlase a ukázal ji plný talíř.
"Hmm," odpověděla, aniž se na mě podívala. Moje naděje zhasla jako svíčka. Ta myšlenka ve mně hlodala už dlouho, tady půjde o něco vážnějšího. Napadaly mě jen dvě možné věci, první byla ta, že je těhotná a neví co dělat a ta druhá-
"Chci se s tebou rozejít."
- byla přesně tohle.
"Oh," odpověděl jsem nevýrazně. Ta slova mi v první chvíli nedávala vůbec smysl. Bylo to, jakoby vám někdo řekl, že 1x1 jsou dva. Trochu jsem se vzpamatoval. "Proč?"
Zaklapla učebnici a dala si ji do batohu. Pořád se na mě nedívala. "Prostě to už dál nepůjde. Nevyšlo nám to."
Stál jsem tam a koukal na ni, talíř s topinkami pořád v ruce. Chtěl jsem něco namítnout, ale zmohl jsem se jen na: "Aha."
"Už budu muset jít." Vzala si batoh a prošla kolem mě. "Tak ahoj," rozloučila se s podlahou. Chvíli na to jsem uslyšel zabouchnutí dveří od bytu.
Pořád jsem tam stál s tím talířem plným topinek. "Tak ahoj," opakoval jsem prázdnému pokoji.
A tak to bylo. Žádné hysterické scény, žádné rozbité talíře, žádný pláč a žádné přemlouvání. Prostě to nevyšlo. Tak ahoj. To bylo celé. Konec pětiletého příběhu.
Od té doby jsem ji neviděl, studovala půl republiky daleko, takže jsem ani neměl příležitost ji potkat ve škole. Ze začátku jsem doufal, že si to rozmyslí, že jenom prostě potřebuje čas, nebo jak se to říká. Ale to všechno jsem si jenom namlouval. Ani jsem se nesnažil ji nějak kontaktovat. Vypadalo to, že je to rozhodnutí opravdu definitivní.

A od té doby jsem už taky nikdy nepozřel jednu jedinou topinku.