Probudit Princeznu

(Věc, kterou mám v hlavě rozepsanou už hrozně dlouho, ale pořádně jsem se jí začal věnovat až teď po zkouškovém. Buďte prosím shovívaví :))

A člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest."
Proto opustí muž otce i matku svou a ke své manželce přilne a stanou se jedním tělem.

Genesis 2:23-24

KAPITOLA PRVNÍ: NÁVRAT

Byl jsem šťastný.
"Ty seš takovej cíťa!"
"To teda nejsem!"
Byli jsme spolu. Někde na prosluněné louce. Bylo teplo, jasno, krásně. Slunce hřálo, vzduch voněl, nedaleko šuměl les. Připadal jsem si jako v ráji. Ano, jestli existuje ráj, vypadá nějak takhle.
"Cíťa, cíťa!" smála se mi. Zbožňoval jsem, když se smála. A ona se smála skoro pořád. Pořád veselá, jen málo věcí ji dokázalo pokazit náladu. Popadl jsem ji kolem pasu a spadl spolu s ní do trávy. Oba jsme se chechtali jako pominutí.
Miloval jsem ji. Byla to moje Princezna.
A pak byla najednou všude tma. Jakoby někdo zhasnul slunce. Cítil jsem, jak mi strach stáhl hrdlo. "Pomoz mi," ozval se její hlas odněkud nedaleko. Zněla naléhavě, prosebně.
"Kde jsi?" zeptal jsem se. Hmatal jsem kolem sebe, ale nikde nebyla.
"Najdi mě. Pomoz mi!" ozvalo se znovu, ještě naléhavěji. Měla strach. Zoufale jsem se rozhlížel kolem, ale přes temnotu nebylo nic vidět.
"Prosím!"
"Kde jsi?!" zakřičel jsem.
"PROSÍÍM!"
Probudil jsem sám sebe. Pokaždé stejně. Je to ten pocit jako byste sebou trhli a přitom se vzbudili. Svět je pak na chvíli smíšenej se snem, co se vám zdál a vy nevíte, co je skutečné a co ne. Sevřený krk jsem měl pořád. Ale už jsem byl vzhůru. Chvíli jsem zmateně koukal na strop. Kde to jsem?
Pomalu a jistě jsem si utřiďoval myšlenky. Doma. Sám. V posteli. Byt 2+1, který budu splácet patrně do konce svého života. Jediný živý tvor v bytě jsem byl já a kaktus Bohouš, který se díky mé nestálé péči stal patrně tím nejodolnějším kaktusem na světě.
Vyškrábal jsem se z postele, protože mi bylo jasný, že zhruba za dvě minuty začne zvonit budík. Tenhle sen se mi zdál poslední týden a až nepříjemně často. A vždycky těsně předtím, než jsem měl vstávat. Bylo by fajn se jednou, aspoň jednou, ráno probudit a být pro změnu odpočatý. Ale to bych asi chtěl příliš.
Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Celý ten týden. Ale proč zrovna teď? Vždyť už je to tak dlouho. Byli jsme někde na louce, to si pamatuju. Pak ta tma a její křik, abych jí pomohl. Na tý louce jsme asi opravdu byli. Když jsme spolu chodili, byli jsme na spoustě akcích a místech.

Ale nejradši jsme chodili do lesa. Tak že by nějaká zastrčená vzpomínka... ? Na žádnej podobnej zážitek si nepamatuju.
CRRRRRR- začal budík, ale já mu nedal šanci a hned jsem ho celkem nešetrně zaklapl. Zvedl jsem se a nasadil si svoje oblíbené fousaté papuče. Začíná další přeúžasný den plný úspěchů a netušených možností. Odflákl jsem ranní hygienu a jal se oblékat.
Hurá do práce. Ještěže je pátek.
Později, ale ne o moc, jsem ještě napůl ve spánku zamykal prázdný byt. Bohouš se o sebe bude muset postarat. Ještě že mu nevadí být půlku dne sám. Mně to taky nevadí. Ani se nemusím moc holit, v práci nepřijdu do styku s větším množstvím lidí, a to mi dokonale vyhovuje. Aspoň nemusím být reprezentativní zaměstnanec. V tomhle stavu bych mohl reprezentovat leda firmu na výrobu sebevražedných pilulek.
Ospale jsem mžoural na noční ulici. Půlka února. 5:45 ráno. Zima, trocha sněhu, kouř od pusy, tma, pochmurno. Ulice prázdné jako po evakuaci. To člověku na náladě dvakrát nepřidá. Nesnášel jsem tohle roční období. Zima jako v psinci, sníh skoro žádnej a Velikonoce daleko. Z kapsy jsem vytáhl svého zachránce, MP3 přehrávač. Nasadil jsem si sluchátka a pustil náhodný výběr. Hlasitost jsem dal na maximum. Můj ranní životabudič, mám ho místo kafe. Muzikoterapie mě vždycky držela naživu. A poslední dobou to platí dvojnásobně.
Ještěže mám večer scuka s Jakubem. Filozofické debaty s Jakubem mi pokaždý zvednou náladu. Vykročil jsem směrem do práce a tvářil se o něco méně kysele.

"Možná by ses za ní měl jet podívat." Seděli jsme spolu s Jakubem v druhořadé hospodě. Nekuřácký sektor, na tom vždycky trvám a Jakub je pak vždycky nervózní, protože nemůže kouřit. Ta jeho nervozita mě vždycky hrozně baví.
"To nepůjde. Odstěhovala se s tím přítelem někam do zahraničí."
"Kam?" Jakub si s typickou nervozitou nikotinového závisláka strčil do úst párátko.
"Nejsem si jistej. Do Švýcarska, myslím. Nebo to bylo Švédsko?"
"Švédsko a Švýcarsko je celkem rozdíl."
"Mluvěj tam divně a pochází odtamtud Lego, víc o tý zemi nevím."
"Lego je z Dánska, vole."
"Oh," řekl jsem zklamaně. "Švédsko. Bude to Švédsko. Ten její je totiž hrozně bledej, vysokej, má dlouhý blonďatý vlasy a vůbec, vypadá jako úchyl. Přesně takovej typ vypatlanýho metalisty, na který dnešní holky letěj. Je víceméně jasný, že je upír. No a kdybys byl upír citlivej na slunce, kde bys žil? Samozřejmě někde, kde je hodně tma! Takže někam hodně na sever nebo na jih! Cha! Je to jasný!" Jakub vypadal zmateně. "O čem to sakra mluvíš?"
Dělal jsem jakože jsem ho neslyšel. Zamyšleně jsem zkoumal pivní podtácky. "Nechápu, co na těch týpkách holky viděj. Blonďatý nebo černý dlouhý vlasy, bradka, černej vohoz, napínáčky v ksichtě, tři akordy na kytaru a už je ruka v kalhotkách! Pche! Chlastat jako hovado a oblíkat se jako kretén bych zvládl taky, to není žádný hrdinství. Ocení dneska vůbec někdo taky charakter?" Žhnula ve mně přímo slyšitelná nenávist. "A když je to navíc upír... tak je to pak jasný. Normální slušnej člověk nemá šanci. A pak že to jsou chlapi, kteří myslej jenom svým pé... přirozením," decentně jsem si odkašlal.
Jakub mě chvíli zkoumavě pozoroval. Pak se mě nejistě zeptal: "Děláš si ze mě srandu?"
Vzal jsem hlavu do dlaní. "Ano. Ne. Nevím! Kéž by! Z tohohle života by se člověk zbláznil!" Jakub vyplivl párátko a dopil svoje třetí pivo. "Potřebuješ se s někým vyspat. A to rychle."
Podíval jsem se na něj, jestli to jako myslí vážně. "Jasný. Tím se vyřešej všechny moje problémy. Vzadu u silnice byla jedna prostitutka, myslíš že tam ještě bude?" "Takhle jsem to nemyslel."
"Mně to tak přišlo."
"Musíš si prostě najít ženskou. Nějakou stálou."
"To jsem zkoušel. Nevím, ale mám takovej pocit, jako bych se do tohohle světa nehodil nebo co." Připadal jsem si jako patnáctiletý EmAř.
Jakub po mně šlehl ironickým pohledem. Pokračoval jsem, jako bych si toho nevšiml. "Před časem jsem se snažil o tu holku co chodila na VOŠku. Tamtu malou hubenou, už ani nevím jak se jmenovala. Dokonce jsem si kvůli ní zařídil účet na Facebooku!"
Jakub vypadal šokovaně. "To snad ne!"
"Ano!" přitakal jsem rádoby teatrálně. "Až tak hluboko jsem klesl! Ona totiž používala výhradně ksichtknihu. Ale co bych pro ženskou neudělal, že. A ze začátku to taky šlo jako po másle, byli jsme v kině, venku a tak, znáš to. Ale pak, když už skoro byla ruka v rukávě, se dala dohromady s nějakým pitomcem, co denně trávil tři hodiny v posilovně. Celkem mě to vzalo. Po měsíci se rozešli- to jsem taky vyčetl na tý Ksichtknize- a on jí pak veřejně napsal zprávu "lásko promin nechci te stratit." Stratit se s. Stratit. Tehdy mi došlo, že člověk jako já týhle holce nemá co nabídnout." Napil jsem se svojí minerálky. Tři deci byly dražší než půllitr piva.
"That is one fuckin sad story, dude."
"To si piš. Od tý doby jsem sám. Už je to asi rok a byl jsem celkem v pohodě. Až do minulého týdne."
"Což nás vrací zase na začátek."
"Musím s tím něco udělat. Týden jsem se pořádně nevypsal."
"Koukám. Vypadáš příšerně. Ještě víc než obvykle."
"Dík. Je fajn vědět, že mám ještě přátele, kteří mi dokáží zvednout náladu když potřebuju," zavrčel jsem.
"To chce klid a nohy v teple," zasmál se Jakub.
"Ne, vážně. Musím to nějak pořešit, nemůžu ani cvičit."
"Nojo, ty a to tvoje slavný cvičení. Kam si všechny ty roky schováváš svaly? Hehehe!"
"Nedělej si srandu z mých bicáků, nemají smysl pro humor a jak se jednou naštvou, nemůžu je zastavit. He-he-he."
"Nojo, tak v tom případě promiň. Zkoušels třeba zajít za psychologem? Třeba by ti pomohl. I když to asi bude drahý."
Promnul jsem si oči. "Asi to tak udělám. Nakonec mi možná nic jinýho nezbyde."
"Nebo můžeš zkusit věštkyni." Podíval jsem se na Jakuba. Jakub se podíval na mě. Chvíli jsme se na sebe dívali navzájem. "To si teď děláš srandu ty, ne?"
"Hele vůbec ne. Byl jsem tam jednou a nevěřil bys, co všechno se dá zjistit pomocí karet. Fakt to bylo hrozně zajímavý."
"Nech mě hádat," uchechtl jsem se, "byl jsi tam s Veronikou." Veronika byla Jakubova stálice, která byla do takových alternativních záležitostí blázen. Jakub se na mě ublíženě podíval. "Jo, ale to s tím nemá nic společnýho!"
"Prosímtě nech toho, ještě mi tady začneš číst můj horoskop a já už vážně spadnu ze židle."
"Hele, já se ti tu snažím jenom pomoct."
"Já vím a jsem ti za to vděčnej, ale tudy cesta nepovede. Mimochodem, neměl bys už jít?" Rukou jsem zagestikuloval jakože něco zaplácávám pantoflem. "Ty jsi idiot," zhodnotil mě Jakub.

Když jsem dorazil domů, první co jsem udělal bylo, že jsem otevřel ledničku a chvíli do ní zíral. Vypadá to, že budu muset jít zítra nakoupit. Vyrazil jsem do svého pokoje- říkat mu ložnice nemělo moc smysl- a cestou jsem ze sebe strhával nadbytečné kusy oblečení.
Věštkyně! Vědmy! Takovej nesmysl! Chápu, že se to některým lidem zdá atraktivní, ale já měl vždycky za to, že hvězdy mají důležitější věci na práci než ukazovat osudy nám, lidem, na tý mrňavý planetce v zapadlým koutě Galaxie.
A Jakub byl silně racionálně založenej člověk, to bylo jasný. Takže nebylo moc těžké domyslet si, odkud vítr vane.
Bylo ještě celkem brzo, ale mně se chtělo spát. Byl jsem ještě unavenější než obvykle. Rozmýšlel jsem, jestli chvíli zabíjet čas u televize nebo jít spát rovnou.
"Co říkáš, Bohouši? Viděl bych to na nějakej pořádnej klasickej béčkovej film." Prohrabával jsem se svými DVDčky, když vtom zazvonil zvonek. Leknutím jsem málem vyskočil z kůže.
Šel jsem k dveřím od bytu a podíval se do kukátka. Za dveřmi stál nějakej mírně podezřelej chlápek. Po špičkách jsem přeběhl do kuchyně a ze stojánku vytáhl kuchyňský nůž. Říkejte tomu paranoia, ale viděl jsem až příliš akčních a hororových filmů. Návštěva takhle pozdě večer je v mým případě silně podezřelá. Poslední návštěvu, kterou jsem tady měl, byla sousedka, která si ode mě potřebovala okopírovat nějaký dokument. To bylo někdy před půl rokem.
Potichu jsem se vrátil zpátky ke dveřím, chlápek mezitím zazvonil podruhé. "Ano?" řekl jsem opatrně přes zavřené dveře.
"Dobrý večer, kriminální policie," ozvalo se tlumeně zpoza dveří. Srdce mi vynechalo několik tepů. Měl jsem za to, že si bude chtít popovídat o bohu, ale kriminálku jsem fakt nečekal.