Zlomenymec | Jak dopadl lov?

Tak jsem ráno šel na autobusák, cestou jsem přemýšlel jak to probohy celé proběhne, co jí mám říct a tak. Celou cestu autobusem (50minut) jsem nad tím přemýšlel a nic jsem nevypřemýšlel O_o
Pak jsem jel metrem, kde už jsem byl celou cestu (40minut) napůl zoufalý a zdeptaný. Pořád jsem nic nevymyslel a nezbylo mi tedy nic jiného než udělat to, co dělám vždycky- improvizovat. Improvizace mi většinou nedělala problém, jenže tohle je naprosto neobvyklý a extrémní případ, takže jsem měl celkem oprávněné obavy...

Akce Lov měla vypuknout až v 9:30, já měl od 8:00 přednášku, na který jsem byl překvapivě duchem naprosto přítomen- pomohlo mi to odvrátit nepříjemné myšlenky a vůbec, trochu jsem se aspoň uklidnil.

V 9:25 skončila přednáška (ukecanej profesor jí vždycky rád trochu natáhne) a akce Lov mohla začít.
Nejdřív jsem se potřeboval zbavit zimní bundy, čepice a batohu- ty by mě zbytečně omezovaly. Takže jsem vyběhl (výtahy neuznávám) do pátýho patra, kde jsem měl mít další cvičení/přednášku (od 9:30), tam jsem nechal svoje věci a po kratší úvaze jsem si vzal do ruky propisku.
Propiska se hodí ke dvěma základním věcem- můžete ji někomu bodnout do oka v případě nouze, nebo s ní můžete někomu napsat své telefonní číslo. Papírek jsem měl v kapse.
Seběhl jsem do přízemí a namířil si to k aule, kde měla proběhnout velká zkouška- už bylo otevřeno! Jenže tam samozřejmě byly davy lidí. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale cíl jsem nikde neviděl. Bourneovsky jsem se tedy přesunul na druhou stranu chodby (musel jsem obejít půlku školy), abych měl lepší výhled, ale jelikož jsem se nechtěl prozradit, stejně jsem tam musel spořádaně čekat, jako bych si ten test chtěl sám napsat- nechtěl jsem budit nežádoucí pozornost tím, že bych se tam dral dopředu...
Takže jsem čekal a čekal a byl netrpělivý- ale nervozita ze mě úplně opadla. To se mi stává vždycky, když je předemnou nějakej náročnej úkol. Nejdřív šílím a mám myšlenky typu "UÁÁÁ! TO BUDE PRŮSER! JAK TO UDĚLÁM??", ale když nakonec dojde na lámání chleba, stává se ze mě chladný profesionál B-) Už jsem zkrátka nebyl vynervovanej, byl jsem v pohodě a dokázal bych se normálně bavit (!!!). Vnímal jsem se jako se vnímají lidi, co zažívají těžkou životní zkoušku- z pohledu třetí osoby. Jako bych se díval na film, na někoho jiného. Měl jsem dokonce vymyšlený hrubý náčrt toho, co jí řeknu. Jen k tomu všemu mít vhodnou příležitost.
Takže jsem tam čekal až do té doby, než jsem uviděl na stoleček, kdo že tam jako sedí, a... nebyla tam.
Nakoukl jsem do místnosti a nebyla ani nikde jinde. Prostě měla dneska asi oraz nebo co :(

Takže jsem zklamaně vyběhl zpátky do 5. patra, bylo cca 9:45, ale vyučující ještě nebyl přítomen, takže pohoda.
Po další přednášce/cvičení jsem letěl zase dolů podívat se, jestli tam teda fakt není a... nebyla. Málem jsem srazil učitelku s testy, ale byli tam jen dva asistenti, které si pamatuju už z minula.
Mission failed.

Ale já se nevzdám! Další termín pro ten test je někdy v březnu (ještě není vypsanej). Takže i kdyby to bylo v neděli, já tam budu. S propiskou v ruce tam někde budu číhat a dostanu se k ní! Přesně jako na konci Posledního Mohykána: "Já si tě najdu!Já si tě najdu!"
Já si jí najdu!