"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Jak si takové otázky neklást? Na rozdíl od Nebožky si nemyslím, že znamenají odklon od nějakého "směřování ke smyslu" (či jak to nazvat), ale že k němu naopak nedílně patří. Nečetl jsi Exupéryho Citadelu? Když mi bylo dvacet, vnesla mi toho zmatku trochu světla. Teď se snažím spolu s Exupérym nepodléhat ("Zakazuji se ptát, neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast.") Povzbuzuje mě příklad těch, kteří "do toho šli" a navzdory pochybnostem, že konají málo, zmohli nakonec tolik... Namátkou Janusz Korzcak, Jiřina Prekopová, Jane Goodallová. Každý žijeme ve stínu nějakého konce, myslím si, že v tom je základní lidská situace pořád stejná. A přece by sis tím ty, Zlomený meč, nenechal vzít odvahu k čestnému, byť třeba ne vítěznému boji?