"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

lucifersangel: Tak nějak přemejšlim, co ti na to napsat. Už od doby, co tu ještě nebyl žádnej komentář. Ale tak nějak... není co. Nebo spíš - nevím jak. Aby to neznělo pitomě.
Chápu tě. Taky mě to párkrát napadlo. Že celej tenhle svět jde do prdele. a jednou to bude všechno zbytečný. Ať už za to budem moct sami díky devastaci přírody, válkama, nebo nám prostě do ksichtu bouchne slunce nebo se vcucnem zpátky do tý maličký kuličky, až se vesmír přestane rozpínat a začne se zase scvrkávat. Strašně moc lidem je to jedno. Protože už nebudou. Ale i to, že ten papírek od žvekjačky hodíš do koše a ne na zem, může přispět tvýmu dobrýmu pocitu, žejo?
Stejně si celou dobu říkám - proč se ale sakra neradovat? Tak mám ráda svou empéčtýřu Jířu. Protože je to první drahá věc, kterou jsem si koupila za vlastní peníze jen pro svoji zábavu. Nebyla to žádná praktická věc jako boty nebo věci do školy. Je jedinečná. Kdyby se rozbila, nebylo by mi líto těch peněz, ale té symboliky. Žádná jiná, ačkoli úplně stejná a stejně drahá, nebude ona. Každej přece máme pár věcí, které máme rádi, protože jsme s nima něco prožili.
Raduj se z toho, že jsi. Přece to není zbytečný.