Zlomenymec | Nostalgie

alias smutné veselé vzpomínání.
Onehdá jsem koukal na nějaký dokument na Discovery Channel a v jednom bodě tam zmiňovali druhou světovou válku. Totiž, když vojáci bojovali v pacifických ostrovech, často se tam setkali s původním obyvatelstvem. Po skončení války vojáci odešli, zatímco tam ale v domorodém obyvatelstvu nechali určitou stopu. Když tam tedy po několika dalších letech vyrazili antropologové, zjistili, že si někde domorodci ze dřeva vyřezali napodobeniny vysílaček, do kterých mluvili a očekávali přílet žádaného zboží- přesně jako to dělali vojáci za války. Jen ty vysílačky byly ze dřeva.
V tom dokumentu zmínili cosi jako "Úsměvné, že? Jenže my, moderní lidé, děláme v podstatě to samé." Konkrétní příklady jsem se tam už ale nedozvěděl, takže jsem nad tím pak přemýšlel a moc jsem toho nevypřemýšlel.

Jenže teď jsem samozřejmě starší, tudíž zákonitě taky mnohem moudřejší, takže jsem si dal dvě a dvě dohromady a na několik příkladů jsem přišel.

Tak za prvé se mi do pařátů dostala Eliadeho knížka Mýtus o věčném návratu, kde je toto téma rozpracováno. Abych vám to zkrátil do nějaké srozumitelné podoby, tak to napíšu takto jednduše (a snad pochopitelně): pojetí času archaických společností se od toho našeho dost liší. Zatímco my si "tvoříme" dějiny sami (jdeme kupředu, vyvíjíme se, něco se děje), u archaických lidí to takhle nefunguje. Čas je pro archaického člověka cyklický, neustále se opakuje- rituály napomáhají k tomuto opakování, k tzv. regeneraci času a dějin. V rituálech se opakuje prvotní akt bohů (stvoření), různých mýtických hrdinů atd.
Svět bohů je reálnější než svět lidí, je vlastně jediný opravdu reálný- a archaický člověk je tedy "nereálný". Je vyloučeno, aby vzniklo něco nového, dějiny lidí nejsou reálné. Právě v rituálech se lidé stávají prvotními hrdiny- nenapodobují je, opravdu se jimi stávají, tedy jsou reální (a v rituálech se opakují právě ty významné činy a skutky, které regenerují čas).
Proč to tady tak rozepisuju? Protože je to podobný princip nápodoby jako u zmíněných domorodých kmenů. V tomto směru je život archaického člověka tak trochu absurdní, protože je "nejskutečnější" jedině tehdy, když není sám sebou (je hrdinou).

Menší odbočka: Tady si nemůžu nevzpomenout na Hlavu XXII a její znění, že voják může být propuštěn ze služby, pokud je uznán za psychicky narušeného a zároveň o své propuštění požádá. Jenže to, že člověk požádá o své propuštění z důvodu psychické lability, svědčí o jeho naprostém duševním zdraví.
Z ničeho je nebolela hlava tak, jako z Hlavy XXII.
Lidský život je takových absurdností, takových Hlav XXII, plný, viz. tato citace z Lamera. Určitě najdete taky pár takových absurdností ze zkušenosti svého života. To mě zase přivádí k Beckettovu slavnému dramatu, příští článek asi bude "Proč je Čekání na Godota nejlepší dílo, jaký jsem kdy četl."

No a za druhé je to pak moje nostalgie.
Mně totiž došlo, že já to mám podobně jako 1) pacifičtí domorodci a 2) jako archaičtí lidé.
Ad 1: Vždycky, když mám nějakou pohodu- mám všechno splněno, nikam nemusím, nebudu nikam muset ani zítra, ideálně ani další dny, nebo na základce, když jsem byl nemocný, nebo když byly velký prázdniny, na něco jsem se moc a moc těšil, zkrátka vždy v době, kdy jsem neměl žádné starosti... se do mě otiskly věci, které jsem dělal. A já tehdy převážně pařil hry na PC, koukal na filmy, nebo si četl.
Tyhle vzpomínky se do mě vtiskly spolu se silným pocitem štěstí, takže I DODNES mám potřebu kouknout na film/zahrát si hru/přečíst si knížku, na kterou mám právě tuhle vzpomínku a čekám, že se přenesu zpátky do té doby, kdy jsem byl tak šťastný. Bezstarostný. Blažený. Ve stavu eudaimonia, řečeno filozoficky. Některé nostalgické vjemy si můžu vyvolat kdykoliv, např. u filmů jako Řada nešťastných příhod, Fontána, Cowboy Bebop, hry Risen a Gothic a (nekecám a stydím se za to) jednoho dílu seriálu Hanna Montana o__O (bylo to moje velice temné období). Na všechny tyhle filmy a hry mám svoje zlaté vzpomínky.
Zajímalo by mě, jestli to má někdo z vás taky tak.

Ad 2: Toto je samozřejmě občas právě vázáno na určitá období v roce, zkrátka některé nostalgična se dají praktikovat jen v určitou dobu, ba co víc: Určitá doba si praktikování nostalgičen vyžadují. Takže v jednu dobu dělám to, ve druhém ono, cyklicky.
Abych byl konkrétní, tak o Vánocích (konkrétně 25.12) je třeba symbolicky hrát Fallout: Tactics, na Silvestra Deus Ex a podívat se na Krysaře (film), na Velikonoce je vždycky v plánu Jedi Outcast, o letních prázdninách to pak bývá Čekání na Godota nebo Earth 2160, v září pak Max Payne 2 a Half Life 2. Kdykoliv jsem nemocnej, mám chuť na Giants: Citizen Kabuto.
To vyjmenovávám jenom ty hlavní záležitosti. Mám to tak rok co rok, takové moje tradice.

A napadá mě, kolik z těch filmů a her a knížek mám rád jenom proto (nebo spíš do jaké míry), že jsem je hrál/četl/viděl v době, kdy jsem byl v tom stavu eudaimonia.

(VLADIMÍR: Nech ho. Copak nevidíš, že vzpomíná na dobu, kdy byl šťastný?)

A kolik těhle stavů a vzpomínek si ještě vytvořím... nakonec to možná dopadne tak, že budu mít na každý den v roce naučenou nějakou činnost o_O Zajímavá představa.
V tomhle směru jsem se chovám podobně jako archaický člověk- já vždycky říkal, že se do dnešní doby moc nehodím!

Nakolik si vytvářím vzpomínky a nakolik vzpomínky vytváří mě? *filozofické odmlčení*
Lidský život je hrozně zvláštní o_O Teda ten můj určitě.
Vidíte, sobota večer a takto ji prosím tráví mečoun :D To dělá ta škola, řekl bych. Už skoro vím, co to znamená slovo intencionalita =/
Už toho pro dnešek nechám a rozloučím se stylovou skladbou:

Díky za pozornost a dobrou noc *Zlomený meč odchází do deštivé noci*