Proč je duše nesmrtelná (podle Platóna)

Buenos días, mis amigos más importantes! (Jojo, začal jsem na starý kolena oprašovat svoji středoškolskou španělštinu... :D)

Takže vy si myslíte, že po smrti není nic, jo? Že je člověk prostě tělo, hromada atomů, které se po smrti rozloží na něco jiného, a naše vědomí udělá prostě PUF! A zmizí.
Tak se pojďme podívat, co k tomu má co říct strejda Platón, dobře? :D

Platón, vlastním jménem Aristocles, žil v letech cca 420 až 380 před naším letopočtem. Přezdívka Platón je odvozená od slova "široký", můžete hádat proč :D Žák Sokrata, učitel Aristotela, má se za to, že tihle dva ovlivnili jeho tvorbu víc, než je zdrávo- jako nezkušený filozof-mladík byl údajně pod silným vlivem svého učitele, zatímco jako starý a mírně senilní podléhal vlivu svého žáka- takhle jste si to možná říkali na střední, a takhle to taky dost možná ve skutečnosti vůbec nebylo. Ale to by bylo na jinej článek o_O

Ze Sokrata se nedochovalo nic (asi proto, že Sokrates sám nikdy nic nenapsal), z Aristotela se toho zachovalo docela dost a z Platóna se zachovalo pravděpodobně o něco víc, než sám doopravdy napsal :D
Mezi jeho nejznámější díla patří Obrana Sokrata, Kritón, Faidón, Euthyfron, Kratylos, Politikos atd. Pro ty, kdo tyhle díla nikdy nečetli, alespoň ve stručnosti: jsou to dialogy, vystupuje v nich "hlavní hrdina" Sokrates, který diskutuje s různými lidmi na různá témata.

Tak, to by bylo k úvodu. A teď k samotnému problému s nesmrtelnou duší! (Čerpám z dialogu Faidón)

Platón rozlišuje u člověka tělo a duši. Pravda, zatím jsem ještě nečetl jeho důkaz o tom, že člověk tu duši vůbec má o_O Takže tohle prostě berte jako daný fakt, až někdy na ten důkaz narazím, dám ho sem taky :D (Na druhou stranu to, že má člověk duši, o kterou je třeba pečovat, o tom tehdá asi nikdo moc nepochyboval...)
Zkrátka tu máme lidské tělo a lidskou duši.
Tělo a duše jsou úplně odlišné věci- zatímco duše má svou účast v božském, je nesmrtelná, řídí se rozumem a dokáže jím věci nahlížet (hlavně ty nejvyšší věci- ideje), tělo je smrtelné, jeho smysly nás mohou klamat, nejsou dokonalé, tělo je "hříšné" a neustále odvádí správného filozofa od jeho cíle (tedy hledání moudrosti) svými žádostmi, zkrátka ho pořád "ruší" :D Navíc, tělo samo o sobě nedokáže ideje nahlédnout. Tělo je zkrátka bléé.

Podle Platóna existuje krásno samo o sobě, stejně tak jako dobro, velikost atd, tedy už zmíněné ideje těchto věcí (tyhle věci jsou smysly těla nezachytitelné). Jestliže existuje něco krásného (dobrého, velkého...) mimo toto krásno (ideu), je to proto, že svou částí "zasahuje" do tohoto krásna (ideje), má v něm účast. Tzn. něco je krásné (velké, malé, dobré...) proto, že se to účastní příslušné ideje.

Krásné věci jsou krásné krásnem, větší věci jsou větší pro velikost atd.

Není to tak, že např. deset je oproti dvěma více než osm, ale je to způsobeno právě jen množstvím a skrze množství. Ehm. Abych to napsal trochu srozumitelněji: Každá jednotlivá věc vzniká tak, že nabude účasti ve vlastní jsoucnosti každého jednotlivého jsoucna, ve které má právě účast. Dobře, tak to nebylo moc srozumitelnější, což :D Tak uvedu příklad:
Když se k jedné přidá jedna, příčina vzniku dvou není to samotné přidání, ale nabytí účasti v dvojce.

Comprende? Fajn :D

A teď tahle dejme tomu velikost (krásno, cokoliv...) sama nikdy nechce být zároveň velká i malá- to nejde. Pokud k ní přichází opak ("malost"), buď uniká pryč, nebo zanikne. Žádná z opačných vlastností, pokud ještě je, co byla, se nechce zároveň stávat a být opakem. To je myslím srozumitelné. Při styku s opakem tedy příslušná účast v idei vždy buď odchází, nebo prostě zaniká.

Furt jste se mnou? Ok, jedeme dál :D

Zároveň ale platí, že se navzájem nemohou spojit jen přímé opaky, ale i věci, které sice nejsou opačné samy o sobě, ale tento opak v sobě obsahují. Např. čísla tři a čtyři obsahují lichost a sudost, takže se nikdy nesloučí, ale přitom to nejsou čísla opačná (ty příklady dávám trochu divný, ale myšlenku snad chápete...)

Teď přijde moje oblíbená část :D

Z toho totiž vyplývá, že onemocnění těla nezpůsobuje nemoc, ale horečka. Větší teplotu nezpůsobuje teplost, ale oheň... atd. Takže stačí pouze "jednotka", která s sebou přináší příslušnou ideu (horečka s sebou přináší ideu nemoci :D).

A oživení těla, které je na začátku mrtvé, tedy způsobí duše. Opakem oživení je smrt, a právě tu do sebe duše nikdy nepřijme (z důvodů uvedených výše!).

To, co nepřijímá ideje sudosti, je nesudé. To, co nepřijímá smrt, je nesmrtelné :)
Duše nepřijímá smrt, tedy je nesmrtelná. Nesmrtelné je nezničitelné- takže je i nesmrtelná duše nezničitelná. Smrtelná složka člověka (tělo) umírá, ale nesmrtelná "odchází neporušena a nezničena". Smrt je jen odloučením od těla.

Přitom ale u Platóna neplatí to, že by duše někam putovala- život je podle Platóna (a i podle Sokrata) "Sen uplynulé noci." Nechci to tu moc rozpitvávat, ale je to něco jako když narýsujete kružnici, a pak ji vygumujete- jsou to prostě jen nákresy, ta kružnice o daném poloměru existuje dál, i když je nenarýsovaná/je smazaná.
A když umřete, ze všech ostatních lidí, kteří vás přežili, se stanou historikové- historik je člověk, který vás přežil :)

Těch důkazů o tom, že je duše nesmrtelná je i v dialogu Faidón víc, ale to už asi nechám na Indy, protože už takhle mám pocit, že to většina z vás ani nedočte... :D
Tak kdyžtak zase někdy příště naviděnou v našem Malém kouktu filozofie! :D