Samota je hrozná věc

To mi můžete věřit.
Když někdo začne psát osobní věci na blog, koleduje si o průser (věřte mi, vím o čem mluvím :D), ale zas na druhou stranu dávaj tyhle věci tomu blogu takovou osobní tvář.
Navíc je to ideální prostředek jak se vykecat, když zrovna nikdo vhodný není po ruce (nebo spíš když s tím svý kámoše otravujete pořád dokola a dokola, až vás s tím prostě pošlou tam, kde slunce nesvítí).

A jelikož já mám zrovna náladu někde na úrovni bodu mrazu a vy máte tu smůlu, že si právě tohle čtete, rozhodl jsem se si tady trošku postěžovat.
Čas od času je to přece potřeba, no ne? Člověk to v sobě nemůže dusit věčně. Nebo může, ale potom to dopadá špatně.

Čili abyste byli v obraze, jsem sám. A můžu si za to jenom já, nikdo jinej. Podrobnosti si nechám pro sebe, ale zkrátka jsem kdysi nechal nechal jít holku, kterou jsem měl moc rád. Ta si našla jinýho a jsou spolu doteď a jsou šťastní (dle možností, žejo).
Já jsem rád, že je šťastná, ale sám šťastný nejsem.
To pomyšlení, že kdybych jí tehdy řekl, že jí mám rád,mohla by být teď se mnou, mě prostě... ničí.

Nebudu se tady rozplývat nad tím, jak je dokonalá a tak, nikdo není dokonalý, já nejsem dokonalý, ona taky ne, ale já mám prostě pocit, že s ní by prostě život byl fajn. Opravdu moc jsem nad tím přemýšlel... třeba bychom spolu šťastní nebyli a rozešli se, to nemůžu vědět, ale zkrátka mě to stejně štve, že nejsem s ní. Něco mi prostě říká, že s ní bych nedopadl jako většina párů a následně manželů, kteří nejsou schopni spolu komunikovat... třeba jako moji rodiče.
Možná je to naivní, ale já tomu věřím. Citům prostě neporučíte, když jsou holt iracionální =/

No a tím je řečeno vlastně všechno. Klasický příběh zhrzeného naštvaného zoufalce, kterých po světě běhá mraky.
Někdo by mi mohl říct, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, že si přece časem najdu někoho jinýho a bude fajn. Jenže už to jsou asi 4 roky a pořád nic, pořád se mě to drží... i když jsem tedy zkoušel vyrazit klín klínem a zkusit to s jinou a celkem to i pomáhalo, když jsem se mohl upnout na jinou, ale vždycky to nakonec ztroskotalo (Znáte to klasické: "Jsi moc a moc fajn, ale budeme jenom kamarádi, nevadí?" Můžu vám říct, že mám SPOUSTY kamarádek :D)

Nevím čím to je, asi se vždycky zakoukám do těch nesprávnejch nebo co. Každopádně s každým dalším odmítnutím se posouvám na pomyslné dno... tedy spíš se zase vracím k mému Prvnímu neúspěchu, který jsem si zavinil sám.

Došlo to tak daleko, že mám prostě vztek. Ohromnej vztek sám na sebe a na osud a tak.... Naučil jsem se ovšem ten vztek schovávat a využívat jen ve speciálních situacích- vlastně pokaždé, když jdu cvičit (jojo, cvičím, ale moc to na mně vidět není, jsem malej a šlachovitej :( )
Ten vztek mi pomáhá dosáhnout vyšších výkonů a zároveň je to jakási úleva... aspoň na chvíli.

Jednou jsem se toho vzteku dokázal zbavit, ale stálo to za houby, protože mi chyběl motor, který by mě hnal dál, nebo mě aspoň nutil vstát ráno z postele.

Takže co mi teď zbývá... prostě a jednoduše žiju dál, hledám někoho, kdo by mě dokázal vytáhnout z té jámy minulosti, i když začínám upřímně pochybovat o tom, že se mi někdy podaří někoho takovýho najít.

Tak jsem si aspoň vymyslel teorii mého osobního nebe, tzn. že se každý po smrti dostane tam, v co věří. A já věřím, že se dostanu do světa, ve kterém budu s Ní a budeme šťastní. Prostě takový happyend, aspoň pro mě... stačí jen když budu dobrým člověkem.
Aspoň v to tedy doufám (teď mě napadá, že dělat dobrý skutky jen proto, abych se po smrti dostal do nebe, z těch dobrých skutků dělá skutky sobecké... budu nad tím muset nějak víc zauvažovat =/ )

A svět je zas o něco málo snesitelnější.

Týjo, já se ale rozkecal. No, možná to jen vypadá delší díky těm odstavcům. Abych trošku vylepšil vyznění tohodle pochmurnýho a sebelitujícího článku, hodím sem jednu písničku z kreslenýho seriálu Phineas a Ferb (dávají ho na Disney Channelu, dříve Jetixu)...
Já z ní prostě nemůžu a co jsem ji slyšel poprvé, musím si ji pořád zpívat :D Tady je:

(Jojo, já vedu skutečně zajímavý duševní život :D A fakt je mi už 21 :D)