"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

sargo: Vidím, že ses měl narodit před tak sto padesáti lety. Marodit bys neměl šanci a hákoval bys někde dvanáct hodin denně

Ale k tomu brečení: ono vůbec nejde o brečení, ale o kompatibilitu důvodů k pláči. (Stejně jako důvodů ke smíchu, protože když se nebude smát těm samým věcem, tak to taky bude skřípat.) Pláč už je dost extrémní věc a tak se trochu mýtizuje... Ale jde jen o způsob a důvod projevování emocí. Nedovedu si představit, že by fungoval vztah, kde se chlap rozbrečí snadněji než ženská a kvůli "menším" věcem, ale kdo ví, třeba to vykompenzuje jinými věcmi. Jenže když je chlap hysterka, zhysterčí nakonec i tu ženskou Dle mého má člověk v naší malé kotlince při našem způsobu života k pláči důvod sotva párkrát za život. Citlivého muže ano, ale ne brečícího! Howgh!