Centzontotochtin

*aneb co si představuju při poslechu téhle skladby (viz dole)*

VAROVÁNÍ: DO EXPLOZE ZBÝVÁ SEDM MINUT, DVACET VTEŘIN.
Podíval jsem se na své hodinky. Displej ten časový údaj potvrzoval. Čas do doby, než celý tohle zařízení vyletí do luftu.
Otevřel jsem těžké kovové dveře a do obličeje mě ihned udeřil studený déšť s ještě studenějším větrem. Byl jsem na helipadu ropné plošiny, která měla co nevidět skončit několik kilometrů na pod hladinou světového oceánu.
Jestli nebudu mít hodně rychle štěstí, asi si prohlédnu oceán pěkně zblízka.
Rozeběhl jsem se doprostřed obrovského H ve snaze najít nějakou únikovou cestu, ale žádná tam nebyla. I kdyby tu byla nějaká letuschopná helikoptéra, horkotěžko bych s ní dokázal odletět. Tenhle plán dostat se sem byl jenom pokus...
V zoufalství jsem si klekl na kolena a čekal na svůj nevyhnutelný konec. Déšť mě celého promáčel a bylo slyšet jen kvílení větru.
Kvílení větru a... ještě cosi jiného. Srdce se mi najednou znova prudce rozbušilo vzrušením.
Je to vůbec možné?
Vtom mě oslepila ostrá světla a hluk nabral na intenzitě. Přehlušil dokonce i zuřící bouři.
Dohromady tři vojenské transportní helikoptéry se zničehonic vznášely několik metrů před plošinou.
Vydrápal jsem se na nohy a oslepený, promočený a napůl mrtvý se vydal k mé záchraně.
Jeden z vrtulníků klesl jen několik centimetrů nad plošinu. Vlezl jsem do něj, několik rukou mě vpodstatě narvalo dovnitř. Zřítil jsem se na podlahu a těžce oddychoval.
Někdo s hlasitým třísknutím zavřel dveře vrtulníku a já cítil, že se zvedáme.
Omámeně jsem se koukal po tvářích, které mě zachránily. Bylo tam několik anonymních vojáků v černé výstroji a krom nich ještě jedna drobná postava v maskáčích.
V té chvíli to bylo všechno naprosto jasné.
"Jak jste mě našli?" zeptal jsem se nechápavě.
Postava ukázala na moje hodinky. "Nejste jediný, kdo nechává svoje lidi sledovat. Víme o vás celou dobu," odpověděla. Pak se otočila a poručila pilotům v kokpitu:
 "Operace Centzontotochtin úspěšná. Teď nás odtud dostaňte."
"Rozkaz, madam," odpověděl pilot do sluchátek, i když to jsem slyšet nemohl.
Plukovnice se obrátila zpět na mě. "Už si můžete trochu odpočinout. Vypadáte unaveně."
Jenom jsem přikývl, sedl si na sedadlo a připoutal se.
Po několika minutách letu se mi zdálo, jako bych z okénka zahlédl malý záblesk exploze...
Pohodlně jsem se opřel. Bylo to za mnou.

Ne, já se nenudím ani v autobuse při poslechu mp3 přehrávače... :D