Zlomenymec | Emoce pátá: Smíření

Smířením se se skutečností zakončíme náš malý seriál O pěti emocích aneb se Zlomeným mečem se rozešla holka a on z toho dělá šílenou vědu

Smíření u mě už začíná pomalu nastávat, i když to není ještě úplně ono. Předpokládám, že po pěti dnech v práci se buď smířím, nebo zešílím :D Zase na druhou stranu nejde o nic tak drastického, aby se s tím drsný chlap jako já nedokázal vyrovnat B-) Taky bych tam měl přijít na jiné myšlenky.
Když si to tak v hlavě sumíruju, jsem zatraceně šťastnej člověk, protože mi ještě nikdy nikdo opravdu blízký neumřel.

Jenom jeden strejda a prababička, ale s těma jsem se zas tak moc nevídal, takže mě ta bolest jenom tak lízla. Navíc jsem byl ještě celkem malej, chodil jsem na první stupeň tuším.
Ale stejně to bylo příšerný.

Ženský se s tím nedají moc srovnat :)
A kdo ví, třeba narazím na někoho (nějakou), kdo mi v mém usmiřování pomůže? To je zatím ve hvězdách... je to vo hvezdach :)

Přijmutí podle mého názoru skvěle ilustruje následující písnička od Yoko Kano... Vesmírný lev :)

Tak, doufám, že se vám náš malý výlet do hlubin lidské duše líbil. Než odejdete, ujistěte se, že s sebou máte veškeré věci a prosím vraťte sedadla do původní polohy :)

Loučí se s vámi Zlomený meč, který co nevidět zase dorazí domů, možná dokonce i konečně smířený... :)

(Kdyby aspoň nekecal, pozn. Ten Druhý)